30. cena Vladimíra Boudníka
Česká galerie moderního umění v Praze
2025
kurátor © Petr Vaňous (člen poroty Ceny Vladimíra Boudníka)
Sen ve snu
Esence je poslední kvalitou v srdci subjektu (Gilles Deleuze)
Kresebný a grafický projev Lenky Falušiové vykazuje citlivé, introvertní rysy. Její precizní umělecký projev založený na intuitivním prokomponování celku do minuciózních detailů je introspekcí projektovanou do částečně nalézaných, částečně imaginárních přírodních rámců. Ty potom vykazují vlastnosti svébytného, do sebe ponořeného organismu (Keř I, 2013; Les, 2018). Absolventka grafického ateliéru pražské Akademie výtvarných umění prošla studiem u profesora Jiřího Lindovského a profesora Dalibora Smutného, kde získala výborné studijní vybavení. Oba školitelé již v minulosti obdrželi za své grafické dílo Cenu Vladimíra Boudníka.
Námětové okruhy autorky vyrůstají ze dvou základních obnovitelných zdrojů. Prvním je pravidelný bezprostřední kontakt s volnou přírodou, druhým je bezbřehá a neproniknutelná oblast snu. Oba zdroje se cyklicky setkávají a prolínají v ideálním prostoru nacházené obrazové iluze (Cesta, 2023). Základním výrazovým prostředkem Falušiové je kresba. Z ní vyrůstá a vyjevuje se konstituce a atmosféra obrazové kompozice. Ačkoliv se jedná o kresbu detailní, přesnou a popisnou, skrývá v sobě těžko rozlišitelné rozhraní mezi inspirací objektivním stavem krajiny (popis) a vnitřní imaginací směřující k esenci (Sen ve snu, 2023), která mnohem více promlouvá o rozpoložení a atmosféře ideálního místa v zobecnění jeho nenarušenosti, celistvosti a z hlediska objektivních podmínek faktické nedostupnosti a nedosažitelnosti (Dotek ticha, 2016).
Grafiky a kresby Lenky Falušiové jsou ale také obrazová okna do světa neustálých přírodních proměn, které autorka „zastavuje“, pozoruje a obhlíží (Vnitřní svět, 2015). Je fascinována metamorfózami živého ekosystému, růstem vegetace, který se z prvotního chaosu mění v určitý řád, ten vyplňuje prostor a vytváří životní rámce pro divokou faunu (Liška, 2024). Teprve po zastavení pohybu se vyjevuje „tvar metamorfózy“ jako svého druhu otisk času (Světlo v lese, 2021; Relikvie lesa, 2021). Jako bychom nahlíželi do rajské líhně, z níž povstává (i zaniká) ve skrytých principech sám život a autorka nám tyto principy decentně poodkrývá (Srdce lesa, 2014; Lesní květ, 2018).
Ocitáme se uprostřed magických proměn, jejichž evokace je dosahována neliterárně a nealegoricky, kromě dokonalé kresby především výrazovými prostředky dramatizace, kterými jsou například kontrasty světla a tmy (Dotek světla, 2021), nebo důraz na světlost, světelnost (volba barvy) či naopak temnost grafického tisku z téže matrice (Tajemství tmy, 2014). V rámci jedné grafiky se noříme do případově naznačeného (teoreticky nekonečného) spektra různě orientovaných esencí. Za nimi je cítit opuštění konkrétního měřitelného času, který se tu transformuje v dimenzi nadčasového vytržení, v něco, co osvobozuje zrak a s ním i lidské vědomí od tíže a úzkosti svazující lidské existence. Tu nahrazuje právě průzračnost esence (Ukryto ve skalách, 2019).
Další skupinou grafických děl Lenky Falušiové jsou reflexe povrchů a struktur geologických útvarů jakými jsou horské či skalní masivy (Prostor, 2020). I zde jsme svědky transformačního úsilí, které osvobozuje prostřednictvím zraku lidské vědomí od hmotné podstaty světa a reflektuje spíše světelné a atmosférické podmínky, z nichž jako z mlhy či snu vystupují samotné procesy tvarování země, proměny, které se odehrávají v jiné časové dimenzi (Skály I-V, 2019). Určující je tu tematizace zastavených pohybů a zlomů uvnitř geologických hmot propisující se do jejich svrchních vrstev, které svou vizuální dramatičností přispívají k přemazávání hranic mezi organickou a anorganickou přírodou (V tichu skal, 2019). Skály náhle ožívají a vlní se stejně jako koruny stromů modelované větrem (Tajemné světy jednoho kamene, 2022; Zvuk hory, 2022). Příroda se tu stává univerzálním místem samoty, usebrání, meditace. Lidský subjekt tu splývá s okolím, ztrácí se v něm, je jím pohlcován. Jediné, co tu setrvává jako lidská přítomnost, je paměť pozorovatelky, jejíž obrysy se však vytrácí do mimovolnosti a esence blízké snu.
Chce se napsat s Gillesem Deleuzem, že „subjekt neexplikuje esenci, naopak spíše esence se implikuje, zavinuje, stáčí sama v sobě, konstituuje subjektivitu (…) Esence není jen individuální, je individualizující (…) Zavinutý svět esence je vždy počátkem světa vůbec, počátkem univerza, absolutním radikálním počátkem (…) Takto definovaná esence je zrozením samotného času. Ne čas už rozvinutý: ještě se nerozlišily dimenze, podle nichž by se mohl odvíjet, ani se neoddělily řady, do nichž se v různých rytmech rozvrhuje.“ A na jiném místě Deleuze dodává: „Hledáme-li (…) v životě něco odpovídajícího situaci původních esencí, nenacházíme to v nějaké osobnosti, ale spíš v určitém hlubokém stavu. Tímto stavem je spánek.“ A jsme zpět u snu, který je tak důležitý pro tvorbu autorky.
Na závěr připomeňme, že nadaná umělkyně Lenka Falušiová byla v nedávné minulosti opakovaně v letech 2022, 2023 a 2024 nominována na Cenu Vladimíra Boudníka za své grafické dílo s přesahy do kresby a obrazu. V roce 2025 se tedy stává zaslouženě její laureátkou a připojuje se tak k řadě mladých autorek, které dobývají a blahodárně kultivují současnou českou uměleckou scénu.
