výstava WAIT TILL THE MOON IS FULL / Pražský dům v Bruselu / 2024 

 

Celý svět v zrnku písku zhlédnout
a nebe v polní květině,
na dlani sevřít nekonečnost
a věčnost v pouhé hodině.

(William Blake, z básně Proroctví nevinnosti)

 

Legendární zakladatel taoismu Lao-c' vyzýval ve své filosofii k tichu, pokoře a naprostému souznění s přírodou. Malíř a autor nejvýznamnějšího staročínského traktátu o teorii krajinomalby Kuo Si viděl malbu krajiny jako důležitý prostředek ke sblížení člověka se skutečnou krajinou, a to jak v duchovní, tak fyzické rovině. Kresby a grafiky Lenky Falušiové přímo vybízejí k tichému ponoření se do lůna přírody, k nalezení odpočinku a vnitřního naplnění. Neboť – jak pravil klasik francouzského okultismu Éliphas Lévi – „Dlouhé pozorování nebe rozněcuje imaginaci, hvězdy potom odpovídají našim myšlenkám.“ Krajina Falušiové je melancholická a tichá, stromy zde sní a hory dýchají, zvířata mají v očích hvězdy a nad vším vládne Duch lesa.
Dosáhnout tak hlubokého efektu uměleckého díla vyžaduje nejen precizně zvládnuté řemeslo, které autorka naprosto přesvědčivě ovládá, jak v kresbě tuší na plátno a perokresbě na papíře, tak ve složitých grafických technikách čárového leptu a mezzotinty, jejichž tvorba má pro ni až posvátný charakter. Další nezbytnou součástí je přesvědčivost zobrazení námětu, vyvěrající v tvorbě Falušiové z osobního a důkladného poznání a pochopení fungování přírodních procesů. Podobně, jako množství velkých umělců považovalo přírodu za svého největšího a mnohdy jediného učitele, je pro ni fyzická přítomnost uprostřed přírody naprosto zásadní součástí tvorby i života, snad i podmínkou samotného přežití. Nejedná se tu ovšem pouze o smyslové vnímání, které může být dle anglického malíře a básníka Williama Blakea jakožto protiklad představivosti dokonce překážkou pravému poznání: „Jak poznáte, že každý pták, který si razí cestu vzduchem, je nesmírný svět rozkoše, uzavřený vám vašimi pěti smysly?“ Právě díly, jako je Snoubení nebe a pekla, se stal tento odpůrce osvícenského racionalismu významným předchůdcem romantismu, jež je také viditelnou součástí tvorby Falušiové, která svým grafickým zaujetím navazuje na mistry devatenáctého století, jako byli Rodolphe Bresdin či Gustave Doré.
Až filosofické básnické vidění se odráží v hlubokých lesích a skalnatých krajinách, kde se sem tam objeví více či méně viditelné zvíře, aby ještě posílilo napětí mezi přítomným a nepřítomným. Propletené větve stromů skrývají mnohé přízraky a zároveň se proměňují v symbol komplikovaného lidského mozku. Rozechvělé větve či v obrazech taktéž častý prvek solitérního temného stromu odkazují k další, tentokrát existenciální rovině tvorby, odkazující nejen na svůdný šarm přírody, ale také na její hrozby. Magičnost lesních interiérů odráží autorčin zájem o další přesahy směrem k mystice, spiritualitě a alchymii (kromě Éliphase Léviho také například švédský teolog a mystik Emanuel Swedenborg), ke zkoumání neobvyklých projevů skrytého života rostlinného světa (kniha Tajný život rostlin autorů Petera Tompkinse a Christophera Birda) i k zájmu o to, co přijde po fyzické smrti (Raymond A. Moody, Život po životě). Navzdory řadě inspiračních zdrojů je to ale vždy především osobní sepětí s přírodou, které skrze hluboké soustředění otevírá cestu k umění jako projevu ducha. Lenka Falušiová ve svých grafikách a kresbách nezobrazuje konkrétní místa, nýbrž vytváří novou, mýtickou a posvátnou krajinu, jenž vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a časem. Krajinu, která ukrývá něco snového a nadsmyslového. Rozjímáním v této krajině a ponořením se do hlubokého lesa můžeme prohloubit své vlastní vědomí, prožít fascinující cestu do neznáma a poodhalit tak příběh o vnitřní krajině sebe samého.

​

autorka textu © Kristýna Jirátová (kurátorka výstavy)

​​​​​​

 

​

​

výstava Území ticha / galerie Současného umění pro Jeseník / 2024

 

Autorka výstavy, kterou projekt Současné umění pro Jeseník zahájí výstavní rok 2024, se ve svých pracích, tvořených převážně technikou tisku z hloubky (čárový lept, mezzotinta) a tušovou kresbou, zabývá zachycením vnitřního prožitku z krajiny a přírody. Poukazuje tak nejen na čím dál častější návrat mladých autorů a autorek ke klasickým technikám, ale také na jejich zvýšenou senzibilitu. Díla jsou založena na snaze zachytit individuální zážitek z pobytu v přírodě, najdeme v nich upřímný úžas, ztišení a usebrání se, meditaci, ale i oslavu momentu. Mystika, přítomná již v názvu, napovídá autorčinu zálibu v osamoceném pobytu na místech se silným geniem loci a malou pravděpodobností interakce s další lidskou bytostí.

 

I přes prvotní možné zařazení Lenčiny tvorby k mimetickým (přírodu napodobujícím) tendencím si troufám tvrdit, že se z tohoto proudu její práce vymykají díky lavírování na hraně konkrétního a abstraktního. Vedle sebe zde současně existují obě polarity, růst i rozklad. Strom, les, krajinu - přírodu obecně zobrazuje ve formě struktur, znázorňujících jak viditelné, tak i to, co je jen tušené. Náměty tak působí v jednu chvíli velmi konkrétně, v druhou atakují divákovu představivost. Shluky čar při bližším ohledání bezesporu nejsou pouze nahodilou kompozicí, nýbrž nositelem vnitřního řádu přírody, který je v jednu chvíli stejně tak chaosem, jakož i organizovaným celkem. Jedno dílo obsahuje více poloh, díky čemuž získávají práce jakýsi časový rozměr. Také snaha zachytit těžce uchopitelný a poměrně abstraktní vjem, založený především na emocích a fakt, že se tak nakonec děje velmi konkretizujícím způsobem (navíc v černobílém provedení) je vlastně zajímavým dějovým zvratem.

 

Při zobrazování struktur lesních celků postupuje Falušiová od detailu k celku, nikoliv ale jednosměrně. K takovému střídavému noření a oddalování se nás nabádá také práce s formátem, kdy se kresby na dvoumetrovém plátně střídají s grafickými tisky ve velikosti miniatur. Zmenšování výjevů, jež jsou samy o sobě detailem, nabízí zajímavou formální hru. Někdy mohou zachycené struktury svou fotografickou kompozicí připomínat jen chvilkový mžitek, který člověku bleskne před očima a rychle zmizí.

 

Grafiky mají pro autorku hodnotu deníku, sám výběr časově náročných technik, které Lenku provází prakticky od počátku tvorby, promlouvá o kontemplativním charakteru tvorby a přemýšlení. Prožitek z krajiny se promítá do soustředěné a trpělivé práce, v níž jakoby se podruhé zhmotňovalo již jednou prožité. Obraz zde funguje jako paměťová stopa a skrze rozjímání v krajině nás zve k odvrácení pozornosti zpět do vlastního nitra. Z valérů šedi vystupují celé horské masivy, anebo jen detaily organických struktur. Díky tomu bychom mohli snadno nabýt dojmu, že by se ze zobrazených segmentů a struktur dal poskládat celý svět jako puzzle. Všechna zákoutí, každý list, větev, ale i celé hvozdy jakoby se za dobu, po kterou jim autorka věnovala pozornost, staly nevratnou součástí jí samé. Umělecká tvorba Lenky Falušiové je pak jen projekcí těchto pečlivě uložených vnitřních obrazů a „území ticha“ je, spíše než fyzické místo, prostor, kam se odebírá autorčina mysl při tvorbě.

 

autorka textu © Kristýna Krutilová (malířka a kurátorka)

​

 

 

 

výstava Stříbrné vody stékají po stupních lesa... / galerie Caesar v Olomouci / 2023

​

Svatyně prostorové geometrie

 

Až se vrcholky našeho nebe spojí,

můj dům bude mít střechu.

– Paul Éluard, Dignes de vivre, 1944 –

 

Lenka Falušiová patří ke generaci umělců, kteří v posledních několika letech znovuobjevili půvab a bohatství krajinomalby. Když říkám znovuobjevili, myslím tím, obsáhli její původní podstatu, a když zmiňují tu, mám tím na mysli její primární schopnost pojmout svět. Jistěže jde v prvé řadě o svět lidský – hovoříme o umění, o lidské tvořivosti, o lidské perspektivě. Sic krajina. Také ale o úžasu a zahlcení, kterému naše mysl podléhá, je-li bez ochrany vystavena Přírodě a snaží se jí uchopit. Posledních několik desetiletí žijeme v permanentním strachu ze zkázy, a krajinu jako bychom si už bez vědomí hrozícího konce světa nedokázali snad ani představit. Lidé jako Lenka Falušiová však ukazují – a proto nakonec umělce máme, jak kdesi v poli trefně poznamenal produkt industrializované společnosti par excellence, Hercule Poirot – že přírodě konec není a nikdy nebude. Postačí pouze vejít do lesa a nechat se jím unášet – velkolepost universa se nám připomene rychleji, než bys řekl „apriorní forma“. To jen sami o sebe bychom se měli bát.

Úvahu spojenou s Lenčinou aktuální prací, s rokem 2023, kdy se poprvé odvážně vydává do prostoru, však nechci omezit na jemný projev kritiky vůči předčasnému dystopismu ani na oslavu komplexní povahy bytí, natož krajinomalby. Chtěla bych ji naopak následovat v jejím rozletu a uvážit možnosti imaginace, kreativity a – trochu paradoxně – také rituální praxe, jejichž ozvuky zde silně rezonují.

Pro své účely adaptuji trojí rámec, médium, rituál a performativní obrat, přičemž se opírám o bachelardovský koncept prostorové geometrie, která je specifická svou přísnou dialektikou. Proto ji, jak známo, Gaston Bachelard sám tak ostře odmítal – cílem jeho snažení bylo obnovit pevné spojení mezi tím, co právě skrze geometrizaci vlastního spektra chápeme jako vnitřní a vnější, naše a cizí. A v tomto ho hodlám následovat. Je to pro mne samozřejmě podstatně jednodušší, protože volání po celistvém náhledu světa, jejž obýváme, je dnes jedním z nejhlasitějších, přičemž up-to-date performativní obrat je jeho skutečným hnacím motorem – ukazuje totiž, že vše tak zvaně stabilní a pevné je takové pouze dočasně a pro naše účely či potřebu, přičemž z dlouhodobého hlediska podléhá živelnému procesu proměny a vyjednávání. Jinak řečeno, pojem je nástroj, který vytváříme, jdeme-li terénem, který se pod našima nohama neustále proměňuje – prostě proto, že je stejně jako my živý.

V jakém vztahu k uvedenému je rituál? Standardně máme tendenci magii, jejíž je součástí, chápat jako iracionální snahu vyložit si děje univerza, k jejichž povaze nemáme přístup. Činíme tak na základě vlastní zkušenosti, omezeného rámce, v němž se dennodenně pohybujeme, a v němž se postupně stávají jednotlivé prvky či segmenty symbolickými uzly. Odkazuji v tomto směru na Rogera Collingwooda, byť v jiných ohledech, zejména v koncepci umění, jej vytěsňuji. Magie je podle něj založena na trojici propozic – za prvé, vytvářím emoční pouto k předmětům nacházejícím se v mém okolí, které takto domestikuji; za druhé, tyto předměty začínám chápat jako symboly; a za třetí, jako symboly, tj. svorníky emocí, jsou vykládány tyto předměty nejen mnou, ale také členy společenství, ve kterém žiji. Magie, ritualizovaná praxe, nesměřuje k logickému vysvětlení konkrétních aktů, natož k jejich „řešení“, ale k uvolnění emocí. Magie rovná se kontrolovaná emoční eskalace.

Jeden z prvních kritiků média, navíc média reprodukčního, Walter Benjamin, spojil nástup fotografie (a grafiky) s obratem vůči rituální praxi – píše: „Poprvé ve světových dějinách technická reprodukovatelnost emancipuje umělecké dílo od jeho parazitické závislosti na rituálu.“ Proč? Mimo jiné proto, že originál ve spleti kopií mizí, a mizí tak jeho původní, nezpochybnitelné, spojení s transcendencí. Víme přitom, že materiál, objekt, tuto kvalitu drží i nadále. Podstatná je zde přitom právě fyzická zkušenost „držení“, které je opakované. Je to opakující se uchopování bytné skutečnosti, z níž se postupně stává skutečnost symbolická, nejprve individuálně, posléze sdíleně – jak vysvětluje Collingwood. A právě opakování je klíčem k pochopení vztahu mezi rituální a performativní praxí. I proces vyjednávání se totiž odehrává stále znova a znova, byť s odchylkami, a na věcném půdoryse. Přičemž, jak uvádí Daniela Hodrová, „tělo svými pohyby, postoji a gesty opisuje určité symboly, nevykládá je, nýbrž realizuje a prožívá – prožívá v těle kosmos“.

Princip gesamkunstwerku, totálního díla, s nímž vyrukovalo po dokonalé iluzi prahnoucí devatenácté století, hladovější tím více, čím drastičtěji odmítalo původní zdroj výsostné iluze, Boha a náboženství, se tak připomíná i nám. O povaze obřadních rituálů nazíraných z antropologické perspektivy bylo napsáno mnoho. Typická je pro ně vysoká míra ritualizace, reflexe konkrétního místa či denní doby, především ale právě opakování. Na rozdíl od původního instrumentálního nebo běžného chování, které je inspirovalo, se ritualizované pohyby a zvuky stávají „mimořádnými“, čímž přitahují naši pozornost. Obvykle jsou zjednodušené nebo stereotypní (formalizované), intenzivní charakteristickou pravidelností tempa. Signály jsou často přehnané a jsou dále rozvíjeny v dalším ději, v prostoru i čase. Umělecké dílo má v západní tradici přesně opačný charakter – je originální, původní, opakování neuznává nebo přímo diskvalifikuje, je určeno prezentaci. Vymaňuje se z každodenní praxe tím, že ji překračuje. V Lenčině případě si však dovolím chápat rituál nikoli v opozici vůči umění, resp. jen jako výraz emocionální úlevy, ale ve své podstatě racionální snahu pojmout viděné a vyrovnat se s ním. Nalézt strukturu či řád, který nemusí být stabilní, naopak, stále se však připomíná. A právě v tomto kontextu vnímám v její tvorbě vysokou míru odvahy a experimentu, jíž podněcuje k uvažování (nejen emocionální responsi) i nás, diváky. Zmiňovala-li jsem v úvodu její snahu přejít do třetího rozměru, do prostoru. Myšleno je to zcela konkrétně – z plochy obrazu se stává promyšlená instalace, materializující princip věčně se ustavující struktury, která nemá pevné jádro ani limity. Používá-li pro ni označení „svatyně“, záměrně nás vodí za nos – a vyvádí ven, také ze sebe sama.

Bachelardův literární pandán Poetika prostoru – a – Poetika snění, který se zde připomíná téměř v každém ohledu, a jenž zásadně ovlivnil naše uvažování o prožívání vlastního bytí, je založen na již zmiňované dialektice vnitřního a vnějšího. Celé bohatství intimního světa bytí je jím fixováno „zde a nyní“ – v prosté lokalizaci bezpečného místa či vlastního snu. Ontologický absolutismus, k němuž toto uvažování vede, však zjevně pomíjí komplexnost bytí – které je ze své podstaty „kulatější“. Bachelard pro ně používá spojení „průhledy obraznosti“ a vede čtenáře za limitu vnitřní / vnější, která je – podle něj – úzce spojena s geometrizací prostoru, v němž se nacházíme. „Z hlediska geometrického vyjádření se dialektika vnitřku a vnějšku opírá o zesílený geometrismus, v němž meze jsou překážkami. Musíme zůstat svobodní vzhledem ke každému definitivnímu názoru – a geometrismus zaznamenává definitivní názory;“ říká a naznačuje, že i centralizace sama je pouze dočasná. „Spirálovité bytí, které se z vnějšku ukazuje jako dobře obklíčený střed, tak svého středu nikdy nedosáhne. Bytí člověka je bytí zbavené fixace. Každý výraz jej zbavuje fixace. Jakmile je v říši obraznosti nějaký výraz vyzdvižen, bytí má již potřebu jiného výrazu, musí být bytím jiného výrazu.“ Jinak řečeno, největší sounáležitosti se světem dosahujeme tehdy, když na sebe sama, svou originalitu a jedinečnost, svou centrálnost – alespoň dočasně – rezignujeme.

​

autorka textu © Barbora Kundračíková (Muzeum umění Olomouc)

​

​

​

 

 

VI.GRAFICKÝ KABINET / 8smička - zóna pro umění, byt sběratele 7+1 v Humpolci / 2022

​

Tvorba Lenky Falušiové , kreslířky a grafičky, která vystudovala Ateliér grafiky I. u prof. Jiřího Lindovského na pražské AVU, je neodmyslitelně spjatá s přírodou. Její výseky z hustých lesů, strmých skal nebo různorodého kamení jsou jako okénka filmového pásu. Existují samostatně, bez nutnosti vztahu k okolí, a zároveň v nás probouzejí zvědavost prozkoumat celý jejich svět. Stromy i skály na Lenčině papíře ožívají. Kontrasty světla a stínu nás přimějí cítit, téměř hmatatelně, jejich živou strukturu a pozorně ohledat jejich prostor.

V grafickém kabinetu prezentuje autorka díla (čárový lept, mezzotinta) ze série Dunění skal (2019–2022). Vystavené grafiky představují ve svém precizním zpracování abstraktní formy různých struktur. Nejsou to konkrétní přesné záznamy přírodnin, ale pocity uchované v jejím nitru. Části složené dohromady, kterými Lenka postupně buduje celý svět. Obklopující kamenná krajina připomíná na první pohled prostředí vesmírného tělesa bez známky života. Když se ale do ní vnoříme, alespoň do toho kousíčku země, který nám autorka přináší, cítíme život. Energické ornamenty přírody.

Každý kámen i ten sebemenší a zdánlivě nezajímavý v sobě skrývá několik tajemství. Svou strnulostí nám přináší klid a zároveň svou tvrdostí ukazuje sílu. Může nám ve velkém množství evokovat pocit beznaděje, ale také pocit neskonalé krásy, když si uvědomíme, že každá plocha je svým tvarem jedinečná. Skály jsou svědky a činiteli vývoje Země. Díky Lenčiným překrývajícím se dynamickým liniím můžeme potichu přečíst jejich písmo.

​

autorka textu © Anežka Chalupová (8smička v Humpolci)

​

​

​

 

 

výstava PONOŘENÍ / galerie Contemporary Czech Art v Šumperku / 2022

 

Práce Lenky Falušiové je kompaktní, komplexní a koherentní. Málokdy lze s takovou jistotou a klidem říci, že tím, co sledujeme, je projev dospělé imaginace. Je to tvorba, která prošla podstatným vývojem a další ji zcela jistě ještě čeká. Má však pevné jádro, o které se lze bezpečně opřít. A myslím, že právě to nás k ní tolik přitahuje. Je v tom totiž jisté napětí - mezi formou a obsahem, mezi způsobem práce a tím, co demonstruje. I tato výstava se nakonec jmenuje noření a o noření se je, zároveň ale spíše než cokoli jiného evokuje proces opačný, vynořování se.

Krajina a krajinné struktury jsou námětem umění od prapočátku, do jisté míry souvisí s evolučním vývojem člověka - jsou spojeny s naší orientací v prostoru. Krom toho vnějšího jsou ale stejně často podnětem ke zkoumání prostoru, který se nachází uvnitř. Na straně jedné tedy plní funkci didaktickou, na straně druhé jsou hluboce romantické, to skutečně velké, transcendentní, s čím umění operuje, hledají v těch nejjemnějších zákoutích duše. Demonstrují proces, pro nějž Maurice Merleau-Ponty používal pojem internacionální oblouk a Martin Heidegger opis Dasein. Obojí směřuje k témuž - k pojmenování základní podmínky naší existence ve světě, jíž je tělo a tělesná zkušenost. Ve smyslu merleau-pontyovském je právě ono nástrojem noření se “dovnitř”, do věcí, do dějů, do jejich vlastní existence. V tom heideggerovském je přijetí jeho vlastní dočasnosti podmínkou bytí, které je autentické, sama se sebou smířené.

Strategie, které pro svou tvorbu volí Lenka Falušiová, je v tomto kontextu zajímavá ze dvou důvodů. Tím prvním je to kombinace kresby a grafiky, dvou subtilních technologií, které ale nejvíce souzní s tělem a jeho přirozeným pohybem - ruka uchopuje viděný předmět, transformuje jej a navrací mu bytnost v jiném časoprostorovém měřítku, přičemž tento proces přesně následuje ten poznávací či rozpoznávací. A druhým je pak vlastní způsob zachycení, vytváření struktur, které se jako intuitivní pouze jeví. Bez bezpečné míry znalosti a zkušenosti bychom podobného výsledku nedosáhli nikdy. Je zjevné, že nejen Lenčino oko, ale také ruka přesně ví, co dělá. A právě to mne vede k závěru –

Původem rakouský psychoanalytik Bruno Bettelheim využil právě motivu lesa pro postižení dějů probíhajících v lidské mysli. Ve studii věnované pohádce napsal: “Co svět světem stojí, symbolizuje téměř neprostupný les, ve kterém se tak snadno ztrácíme, temný, skrytý, stejně neprostupný svět našeho vědomí. Ztrácíme-li jasný rámec našeho minulého života, jsme-li opět nuceni hledat cestu, jak se stát sami sebou, vstoupili-li jsme do této divočiny s dosud nevyvinutou osobností, budeme obdařeni vysoce rozvinutou lidskostí, pokud se nám z ní podaří najít cestu ven.” Tuto cestu ven dlouhou dobu nabízela estetika - skrze smysly pronikáme k podstatě věci, kterou následně pojímáme v myšlence, v představě, k níž se mohou vztahovat také ostatní. Umělecké dílo, které je vrcholným projevem lidské tvořivosti, možná dokonce lidského bytí jako takového, lze v tomto smyslu označit za pravdivé ze své podstaty. A drobný výřez, který Lenka Falušiová obsahuje, výřez daný rozpětím její osobnosti, se dík tomu náhle stává daleko podstatnějším. Není nutně pravdivý v explikačním nebo logickém smyslu, je takovým ale v tom globálním - jako výraz aspirace na pravdu, spíše než pravda sama. Tím, že nás nechává velkoryse sledovat své vlastní směřování k ní, dává nám příležitost nahlédnout daleko více, než se původně zdálo. Dává nám příležitost vyjít z lesa ven bez škrábnutí.

​

autorka textu © Barbora Kundračíková (Muzeum umění Olomouc)

​​

​

 

 

výstava MAGIE LESA / galerie Felixe Jeneweina v Kutné hoře / 2021

 

Málokterý současný umělec na poli grafiky předvádí takovou fanatičnost a pracovní zanícení věnovanou formální stránce věci jako právě Lenka Falušiová. Ve srovnání s ní mně napadá snad jen jeden ekvivalent v osobě Michala Cihláře, který podobné nasazení předvádí již léta na poli barevného linorytu. Evidentně je to ovšem cesta, jak získat místo na současné scéně tak, aby bylo trvalé a nepřehlédnutelné.

Důraz asi položíme hlavně na slovo kresba, která je disciplínou vyžadující naprostý základ všeho, co dělá z někoho umělce. V prvé řadě schopnost pozornosti, vnímavosti, koncentrace a v nejzazším smyslu toho slova i filosofický náhled na zobrazované. Také touhu po pochopení všech souvislostí a vazeb, a nejen zjevných, ale i skrytých. Lenka Falušiová v tom směru došla až ke studiu esoterické literatury a tedy nejen kresbou, ale i myšlenkově se snaží dobrat nejhlubších obsahů skrytých tajemství přírody.

V naprosté většině případů sehraje při názorovém formování umělce nejdůležitější roli jeho dětství a věk kdy se formují jeho názory na vše kolem něj. Lenka Falušiová je rodačkou z Vrbna pod Pradědem a měla tudíž blízko k horské krajině Jeseníků, kde čerpala první inspiraci. Nyní přesídlila do Posázaví, které nabízí krajinu podobně bohatou na vegetaci. Už jen ze způsobu volby témat a vizuálních výseků, které zpracovává, je zřejmé že neřeší krajinné pohledy jako celky, ale je absolutně pohlcována detailem a hloubkou vnitřní struktury rostlinného organismu.

Pochopíme snad více, když budeme citovat autorku: „„Lesní scenérie je plná struktur, napětí řádu a chaosu – taková je pro mne inspirace krajinou, z níž pocházím, Jeseníky. Je to krajina melancholická, tajemná a tichá. To ticho vnímám jako pocitové a neuchopitelné, jeho dotek je jedním z hlavních momentů mých obrazů. Viditelné vzniká projevem neviditelného, neproniknutelný les je plný přítmí, v němž se detaily větví vynořují ze tmy ke světlu. Viděný prostor nemá hranic, monumentální celek plný rozechvělých detailů se stává intenzivní kontemplací takřka „dopodrobna“ – je to ale právě ta mikroskopická „nepatrnost“, která otevírá bránu k vnímání celku, vesmíru. Vnitřní chaos, který lesní porosty evokují, jsem teprve díky častým toulkám v nich, jejich pozorováním, postupně začala vnímat jako řád. Téměř jako bych si osvojovala jakési vnitřní vidění, získala tajný klíč k pochopení. Je-li tma klidná, pohne se jas – tak se nakonec jmenuje také jeden z mých grafických listů. Tvar hmoty je pro mne otiskem paměti a pocitu. V samotě krajiny se učím vidět ostře do dálky, souznít s tepem přírody a dýchat v jejím rytmu. Čím více času se věnuji těmto lesním motivům, tím více do nich také proniká bytnost místa a času. Fascinuje mne napětí mezi geniem loci a imagem loci. Jejich svorník nalézám ve věci, v kameni, stromu, květině, v každém živém organismu. Je nezbytné vnímat jejich prostor existence. Naladit se na sílu ticha, na potřebný vnitřní klid. V takové chvíli mám pocit, že se vše propojuje a že jsem součástí celku.“

Výstava Magie lesa zachycuje výběr z autorčiny tvorby hlavně z let 2017-2020, ale najdeme zde i práce starší z r.2014. Vedle grafických listů, kterým dominují větší formáty jako Prostor (2020), s nímž získala cenu za Grafiku roku 2020 nebo lept V tichu skal (2019) zasluhují jistě pozornosti skvělé kresby tuší na plátně jako je monumentální práce Nepatrné světy (2020) nebo kontemplativní Smyslový prostor (2021).

​

autor textu  © Aleš Rezler (ředitel galerie Felixe Jeneweina)

​

​

​

​

​

výstava Hluboko v lese / galerie Františka Drtikola v Příbrami / 2020

​

Když skály začínají průsvitnět a hýbat se, je slyšet šepot kamene a stromy se dávají do řeči o vašich vlastních tajemstvích.

​

Lenka Falušiová patří k lesním chodcům a ve svých velkoformátových kresbách a grafikách nás vede do světa jesenických horských jedlí, kraje rozsáhlých a přirozených jehličnatých lesů, do chladné krajiny Jeseníků, kde často prší a vanou to silné větry a v nejvyšších partiích je klima jako za polárním kruhem. Ale autorka nejvíce času tráví v pralese u vodopádů Bílé Opavy tam, kde rostou staleté jedle. Na první pohled se může zdát, že staré jedlové lesy jsou stejné jako smrčiny, ale, jak sama říká, jedle tolik nepodléhají kůrovci, a hlavně mají jiný, živější a divočejší tvar…

Divokost ji těší, je to „les, kam lidská noha nevkročí, temná houština, která promlouvá hlubokým zvukem“. Někde tam hluboko uvnitř klidně tepe srdce lesa. V těch lesích však lze zmizet, zabloudit, setkat se s nepochopitelnými jevy. Neopatrní mohou zahynout v křoví a tlejícím listí, mezi houbami, které nikdo nesesbíral, stát se součástí spodního proudu lesa, podzemních mycélií. Les chápeme jako velmi složitý ekosystém. Je to les živý, neustále se mění a vyvíjí v dokonalé souhře všech rostlin, stromů a organismů, které se vzájemně doplňují a tím umožňují svojí existenci. Úzké vazby mezi jednotlivými částmi tohoto komplexního systému vše neustále ovlivňují a proměňují. Zrození jednoho je podmíněno zánikem druhého.

Právě takový živý les lze nalézt v tvorbě Lenky Falušiové. Pletivo delikátních čar a šrafur tušových kreseb a čárových leptů nikde nezačíná, ani nekončí, přesto z nich les vystupuje v působivé kráse. Její obrazy působí na výsost realisticky, a přesto takové nejsou. Autorka chodí dlouhé dny po nezřetelných lesních stezkách a bedlivě pozoruje, zdánlivě vidí obyčejné věci, ale vidí toho hodně. Teprve doma podle pravidel čar, jejich rytmů jí pod rukama vyrůstají lesní struktury tak, jak si je senzitivní vnímání vybavuje. Vznikají vizuální hierarchie, větev, pletivo větví a celá koruna stromu. V chaotické, fraktální struktuře lesa náhle ustoupí pozadí a dopředu vyskočí jemné kaskády větvoví odstupňované světelností a kontrastem. Proškrabávané temné tušové plochy vibrují v prostoru a pohled se přirozeně zanořuje do jejich hloubky a vrací se zpět. Někde v tom stínu tichý noční tvor hmatovými vousky ohledává okolí.

Jako by bychom slyšeli kmitočet zvuku, hudbu lesa, kterou nám zprostředkuje jedinečný druh vizuálního vnímání. Tvary růstu větví opravdu nejsou přesné, ale chvěje s v nich světlo i hluboké noční stíny, některé lesní interiéry dokonce někde ukrývají víly či jednorožce. Je to les mýtický, les archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a s časem. A je to stejný les, jakým putoval kněz a grafik Arnošt Hrabal, když působil na farách v Jeseníku. Jeho moravský jesenický les byl přirovnáván k pozdně fantaskním středověkým hvozdům. Ano, vnímám i jemnou paralelu odkazu snivého faráře Hrabala, který našel posvátno v přítmí stromů, v krajině, kde věčně šumí lesy.

​

autorka textu  © Radka Schmelzová (DAMU, Praha)

​

​

​

​

​

​

výstava Tichá přítomnost / Lašské muzeum v Kopřivnici / 2020

​

Jdete hlubokým lesem. Sluneční paprsky k Vám dopadají sporadicky a vždy jen na několik krátkých chvil. Les nevnímáte jako celek, ale jen jeho jednotlivé výseky. Větev. Listoví. Úzký průhled na nebe. Jehličí. Jako by se před Vámi pomalu odvíjel filmový pás. Okýnko po okýnku. Najednou Vás oslepí prudká záře. Několik sekund nevidíte nic, všechno se ponořilo do bílé tmy. Instinktivně zavíráte oči. Po chvíli se Vám na sítnici objevují nejvýraznější objekty. Obrysy stromu uprostřed paseky, linie blátivé cesty, krmelec. Trvá to ještě několik minut, než se Vaše oči přizpůsobí svitu poledního slunce. Na rozloučenou se ještě na chvíli obrátíte nazpět, ke stromům. Tam, kde jste dříve rozeznávali každou větévku, hledíte už jen do tmy, tentokrát černé.

 

Základním tématem prací Lenky Falušiové je příroda. Lenka však k přírodě přistupuje jinak než většina z nás. Její pohled není v první řadě ani ekologický, ani hospodářský, ani kulturně historický, ani turistický. Hodnota přírody pro ni nespočívá v jejím sepětí s člověkem a jeho potřebami, v její užitečnosti (ať už jí rozumíme cokoli). Pro Lenku Falušiovou má příroda hodnotu sama o sobě, je pro ni partnerskou bytostí, kterou si nemůžeme nijak podmanit, nemůžeme jí vnutit svůj řád světa, nemůžeme ji ani dokonale poznat. Můžeme ji ale tiše pozorovat, můžeme s ní žít bok po boku a můžeme se pokusit ve zdánlivém chaosu jejího bytí nalézt řád a smysl. Čeho? Těžko říct…

Lenku Falušiovou ale nezajímá jen fyzický přírodní svět, kterým se obklopuje. Dobře totiž ví, že všechno, co se okolo nás nachází, je jen pouhou iluzí našich smyslů. Jak ale proniknout skrze tento zrakový sen? Nejlépe snad tak, že se jej pokusíme detailně poznat, rozkrýt jeho tajemství. Nikoli však po způsobu přírodovědců. K tomu nejsou umělci, tedy většinou, vybaveni. A není to ani jejich zájmem.

Lenka se ve svém díle pokouší zachytit to, co doopravdy její oko při různých situacích zažívá. Její grafiky nám krok za krokem odhalují nejen to, co vidíme, ale také jak to vidíme. Oko a mozek nás totiž klamou, zrakový vjem, který stojí na konci celého složitého procesu vidění, je totiž už hezky uhlazeným a naší každodenní zkušenosti přizpůsobeným obrazem. Pozorujeme-li s tímto vědomím, všechno okolo nás má najednou zcela jinou podobu, jiný smysl (nebo taky ne-smysl).

Les v mlze? Několik neorganizovaných, neostrých objektů v prostoru. Pohled ze tmy do světla? Nejprve absence jakékoli obrazové informace a pak jen pomalé a neúplně vyjevování viděného. Kus skály? Nekonečně detailní, omračující struktura, plná čar, zákrutů a prohlubní. Úsvit mezi stromy? Rozpitá, neuchopitelná struktura, plná šedých tónů. Tak (asi) vypadá surové vidění, které se Lenka Falušiová pokouší zaznamenat – z oka přímo na papír.

​

autor textu © Pavel Dvořák (kurátor Lašského muzea)

​​​​​​

​

​

​

​

​

výstava Inscape / galerie U Prstenu v Praze / 2019

​

She flicks her words like lit matches. They drop delicately, burning.

- Kate Tempest, The Bricks that Built the Houses

 

V knize věnované Francisi Baconovi hovoří Gilles Deleuze o třetím oku, oku haptickém, taktilním, a takto vidoucím. Vizualita, jak ji chápeme posledních několik desetiletí, je přitom něčím docela odlišným. Jsme společností obrazovou – rozhodně ne však obraznou, což mj. demonstruje právě nadužívání zraku jako výrazu konkrétního, distancovaného, tj. manipulativního postoje ke světu, jehož se ovšem ruka nedotýká, který nevoní, nevydává zvuk a je bez chuti. Všechen hédonismus metafory, pohybu v tušeném, nejasném, v barvě, v prostoru, nahradila transparentnost smyslů, korektnost konceptu, přesvědčení o tom, že komplexnost živoucího lze shrnout v pozitivním nálezu. Takové plýtvání! Takový nedostatek!

Každý systém je otázkou stanovení vnitřních hranic. Landscape a inscape. První je vnější, druhé vnitřní – na první se lze dívat, druhé ohmatávat. Mezi optickým a haptickým přitom intuitivně existuje podobný rozpor, jako mezi imaginativním a fantazijním. První je sdílené a nezúčastněné, druhé osobní a mimo kontrolu. První je určeno ke komunikaci, druhé k prožívání. Co se stane ve chvíli, kdy se z inscape stane landscape? Jestliže je dvojice optické/ haptické spojena s Aloisem Rieglem, který ji uplatnil při popisu (hmotného) reliéfního umění, potažmo Deleuzem, jejž ji aplikoval na smyslnou Baconovu malbu, duo imaginace/ fantazie se poprvé objevuje v úvahách Thomase Coleridge o limitech poznávání a později u Rogera Scrutona, který jeho prostřednictvím zaútočil na ostentativní (pornografickou) fotografii. S tímto vědomím přemýšlím nad pracemi Lenky Falušiové, nad jejich kresebným základem, přemýšlím nad její volnou kresbou i grafickými tisky, nad obsáhlostí spektra, které nejen ukazují, ale jež především dávají pocítit. Její práce je postavena na nekonečném množství detailů, zlomků a jednotek, které společně vytváří pevnou strukturu, systém, shluk – chaos – spleť. Demonstruje pestrost, evokuje soustředění i zahlcení. A volá přitom po tichu, protože využívá delikátnosti náznaku, vrstvení, pomalého odhalování (se). Není to struktura znaků, není to lineární systém. Ani jedno tady nehledám – a také nenacházím. Tím, co mne fascinuje, je plnost prostoru. Způsob, jakým s ním, tj. s absencí konkrétního a jeho revokací, dokáže zacházet. Oko klouže po povrchu, boří se, propadá, tápe, hledá – a nachází. Stává se hybridním, třetím: rozpor mezi taktilním a optickým neexistuje.

​

autorka textu © Barbora Kundračíková (Muzeum umění Olomouc)

​

​

​

​

​

text z katalogu k diplomantské výstavě AVU New wave / Národní galerie v Praze, Veletržní palác / 2017

​

Práce Lenky Falušiové může na první pohled připomenout tvorbu Julia Mařáka. Stejně jako Mařák zachycuje Falušiová „vnitřek lesa“. Ve srovnání s Mařákem však její grafiky zobrazují les bez rozlišitelných kmenů jednotlivých stromů, bez průhledů na oblohu a tak říkajíc bez vnějšku. Rozvržení světlin a houštin, jasu a temnoty působí tajemným dojmem. Zatímco freudiánské unheimlich podle Marka Fishera „zpracovává vnějšek skrz trhliny a hlušiny vnitřku“, tajemné (eerie) nám umožňuje „vidět vnitřek z perspektivy vnějšku“. Tajemno se typicky nachází v pusté krajině, kde se rozvíjí se kolem něčeho nepřítomného, anebo kolem přítomnosti něčeho, co se vymyká pojmu. Právě tohle napětí mezi přítomným a nepřítomným rozehrává dynamiku Falušiové lesních grafik. Zřejmě se přitom nejedná o jednoduchou podvojnost. V tom ohledu lze připomenout Douglase Crimpa, podle kterého nabývá anglické slovo presence trojího významu: něčeho přítomného, něčeho ve skutečnosti nepřítomného (jako například ducha), a konečně něčeho víc než přítomného. Takový přebytek se snad dal pojmenovat jako duch místa, kterého grafiky Falušiové bezesporu zachycují. I toto zdánlivě prosté tvrzení můžeme rozvést. Pojmem genius loci se dnes označuje jakási zvláštní atmosféra daného místa. Oproti tomu ve starém Římě znali genia loci jako ducha střežícího určité místo. Falušiová podržuje ve svých grafikách něco z oné archaické konkrétnosti. V reverzním překladu bychom pak spíš než o geniu loci mohli mluvit o imago loci, přičemž imago v latině neznamená jen „obraz“, ale také „přízrak“. „Obraz“ není v tomto případě pouhá reprodukce viděného. Falušiová kreslí po paměti, a do jejích grafik se tak promítají i její niterné krajiny a zákoutí. „Přízračnost“ zobrazených míst se pak ještě umocňuje s vědomím, že odráží umělkyniny rodné Jeseníky s jejich temnou čarodějnickou minulostí. Na rozdíl od honů na čarodějnice ale Falušiové hon na ducha místa nesměřuje na hranici hořící, ale spíš na hranici vytrácejícího se vztahu k přírodě.

​

autor textu © Vojtěch Märc (historik umění)

​

​

​

​

​

výstava Duch místa / galerie Jiřího Jílka v Šumperku / 2015

​

Dokonalý šerosvit (tady snad ze tmy rodící se světlo) pramení z vnitřní záře jemné škály odstínů a sytosti barvy tisku. Svou přesností téměř fotografickou tu připomene pralesní snímky Bohumíra Prokůpka (1954-2008), víc malíře než fotografa, anebo i foto-houštiny Petra Zinkeho (*1966), grafice pojetím blízké k nerozeznání.

Ostrá kresba rydlem, zaměřená na větve stromu, zastupuje les v jeho úplnosti. Viděné s vysněným se prolíná a pevně srůstá v jediném. O snovém vcítění do motivu zmiňuje se Lenka sama. Navzdory věrné podobě zobrazeného nejde jí o popisnost. Míří na pomezí skrytých zákoutí vědomí. Někde tak budí i úzkost a navodí neklid Váchalových vizí, obrazů Munchových nebo spíš Traklova "hebkého zastření mysli". Ve stavu sebe-zapomnění (v soustředěném spolubytí a ztotožnění s motivem) otevírá se jí ale v průběhu kreslení především nekonečný prostor svobody. A spočinutí v hebkém tichu očistné samoty lesa vede ji k jádru, do středu, k duši přírody v její ryzí průzračnosti.

Hned napoprvé vybaví se akvatinty Jitky Chrištofové (*1977), absolventky z ateliéru Vladimíra Kokolii. Vzájemná blízkost je tu očividná. Jitčina poloha je věcnější a živá lesní tkáň se v ní mlčky zrcadlí. Ta Lenčina je o poznání epičtější, tušíme příběh ukrytý za obrazem. Je jeho očekáváním. Společná výstava byla by výborná a jistě by si navzájem rozuměly.

Šťastná je i Lenčina volba studia u civilně střídmého Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného s jeho až portrétními květy z noční zahrady. Podvědomý vliv a zjevná mravní podpora obou jí prospívá. Dodává jistotu, vede k pokoře a k vytrvalosti v úctě k řemeslu. Snadněji tak odolává tlaku trendů současné krátkodeché světovosti.

Setkání s Lenčinou výpovědí a jejím směřováním do hlubiny je radostí. Znovu potvrzuje, že nic nezaniká, s novým životem se vrací a trvá navzdory všemu zpochybnění. Že nuda je jen vnitřní prázdnotou a skutečnost je nevyčerpatelná.

​

autor textu © Miroslav Koval  (kurátor galerie)

​

​

​

​

výstava JE-LI TMA KLIDNÁ, POHNE SE JAS... v galerii K.art.on /Karlin studios) v Praze / 2015

​

Klasická grafická díla vznikající v současném kontextu bývají často předem omluvně obhajována, coby minoritní pracná záležitost, ocitající se na okraji živých trendů. Častý minimální přesah do současných tendencí, dobrovolná či nevědomá izolace od reakcí na silové posuny v rámci aktuální scény, ale i určitý zatrpklý snobismus, přesunuly tradiční grafické techniky mimo hlavní viditelný proud galerijního provozu.

Pokud ale definujeme ty nejčerstvější závany vzduchu do českého výtvarně uměleckého provozu jako postkonceptuální nehledě na médium a zároveň jako paradoxně hledající novou rukodělnost a řemeslo, uvidíme klasickou grafiku v naprosto odlišném světle. Práce s historickým odkazem několika staletí a nepřeberné technické i zobrazovací možnosti otevírají stále nepopsaný prostor pro „otisk“ libovolných myšlenkových procesů autora.

Je proto pozoruhodné, že grafiky Lenky Falušiové /1988/ jednoznačně v nynějších souvislostech obstojí. Jejich kvalita je nepopiratelná, ostatně posvěcená Statutární cenou v kategorii C právě zakončeného ročníku Grafiky roku, ale v čem tkví jejich nadčasovost? Falušiová volí dokonale tradiční postupy hlubotisku (a skvěle se tak vyhýbá dnes rozpaky budící gestičnosti dosud neodbytných grafických experimentátorů z minulých desetiletí), nevybírá si neobvyklá témata ani formáty a dokonce si vystačí s černobílou barevností.

Netrpí tedy nízkým sebevědomím stranou postávajícího grafika, který volá po pozornosti pomocí technických parádiček a neuvěřitelným počtem barevných soutisků. Jednoznačné krajinářsky – lesní tématické vymezení přirozeně vytváří prostor pro autorčin stesk po rodných jesenických lesích a zároveň je jakýmsi občasníkem cestujícího pozorovatele.

Moment pečlivé observace, tedy pozorování, ale z psychologického hlediska i odezírání, přejímání, je ostatně zážehovým okamžikem pro práci Lenky Falušiové. Dokonalá absence figur v jejích grafikách přesně zobrazuje její pozici, kterou tímto přenáší na diváka. Motivy lesních zátiší a neprostupných koutů, které brání průchodu nebo naopak ukazují cestu, jsou autorčiným klasickým grafickým viděním přepsány na světlo a tmu, nuly a jedničky.

Světlo, coby reduktivní element, diferencuje Falušiové formální rozpětí. Při jeho absenci či nedostatku touží po poctivém, dokonavém zachycení každého detailu, aby v lesním přítmí nějaký nepřehlédla, v opačném případě nechá světlo redukovat a mazat ze zorného pole a zázračného momentu všechny zbytečnosti.

Paralelní fotografická linka, oproti grafikám sem tam narušená známkami lidského života nebo lesních tvorů, netvoří pouhou inspirativní základnu. „Nehranost“ a absence stylizace fotografií, je udržuje v příjemném reportážním, přesto svým způsobem kouzelném režimu. Záznam a rychlé zachycení viděného neberou autorčině vidění magiii a snímky tak samovolně potvrzují, že působivost grafik Lenky Falušiové nestojí jen na jejich formální pečlivosti.

​

autorka textu © Šárka Basjuk Koudelová (malířka, kurátorka)

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​