výstava Hluboko v lese / galerie Františka Drtikola v Příbrami / 2020

Když skály začínají průsvitnět a hýbat se, je slyšet šepot kamene a stromy se dávají do řeči o vašich vlastních tajemstvích.

Lenka Falušiová patří k lesním chodcům a ve svých velkoformátových kresbách a grafikách nás vede do světa jesenických horských jedlí, kraje rozsáhlých a přirozených jehličnatých lesů, do chladné krajiny Jeseníků, kde často prší a vanou to silné větry a v nejvyšších partiích je klima jako za polárním kruhem. Ale autorka nejvíce času tráví v pralese u vodopádů Bílé Opavy tam, kde rostou staleté jedle. Na první pohled se může zdát, že staré jedlové lesy jsou stejné jako smrčiny, ale, jak sama říká, jedle tolik nepodléhají kůrovci, a hlavně mají jiný, živější a divočejší tvar…

Divokost ji těší, je to „les, kam lidská noha nevkročí, temná houština, která promlouvá hlubokým zvukem“. Někde tam hluboko uvnitř klidně tepe srdce lesa. V těch lesích však lze zmizet, zabloudit, setkat se s nepochopitelnými jevy. Neopatrní mohou zahynout v křoví a tlejícím listí, mezi houbami, které nikdo nesesbíral, stát se součástí spodního proudu lesa, podzemních mycélií. Les chápeme jako velmi složitý ekosystém. Je to les živý, neustále se mění a vyvíjí v dokonalé souhře všech rostlin, stromů a organismů, které se vzájemně doplňují a tím umožňují svojí existenci. Úzké vazby mezi jednotlivými částmi tohoto komplexního systému vše neustále ovlivňují a proměňují. Zrození jednoho je podmíněno zánikem druhého.

Právě takový živý les lze nalézt v tvorbě Lenky Falušiové. Pletivo delikátních čar a šrafur tušových kreseb a čárových leptů nikde nezačíná, ani nekončí, přesto z nich les vystupuje v působivé kráse. Její obrazy působí na výsost realisticky, a přesto takové nejsou. Autorka chodí dlouhé dny po nezřetelných lesních stezkách a bedlivě pozoruje, zdánlivě vidí obyčejné věci, ale vidí toho hodně. Teprve doma podle pravidel čar, jejich rytmů jí pod rukama vyrůstají lesní struktury tak, jak si je senzitivní vnímání vybavuje. Vznikají vizuální hierarchie, větev, pletivo větví a celá koruna stromu. V chaotické, fraktální struktuře lesa náhle ustoupí pozadí a dopředu vyskočí jemné kaskády větvoví odstupňované světelností a kontrastem. Proškrabávané temné tušové plochy vibrují v prostoru a pohled se přirozeně zanořuje do jejich hloubky a vrací se zpět. Někde v tom stínu tichý noční tvor hmatovými vousky ohledává okolí.

Jako by bychom slyšeli kmitočet zvuku, hudbu lesa, kterou nám zprostředkuje jedinečný druh vizuálního vnímání. Tvary růstu větví opravdu nejsou přesné, ale chvěje s v nich světlo i hluboké noční stíny, některé lesní interiéry dokonce někde ukrývají víly či jednorožce. Je to les mýtický, les archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a s časem. A je to stejný les, jakým putoval kněz a grafik Arnošt Hrabal, když působil na farách v Jeseníku. Jeho moravský jesenický les byl přirovnáván k pozdně fantaskním středověkým hvozdům. Ano, vnímám i jemnou paralelu odkazu snivého faráře Hrabala, který našel posvátno v přítmí stromů, v krajině, kde věčně šumí lesy.

autorka textu Radka Schmelzová (DAMU, Praha)

výstava Inscape / galerie U Prstenu v Praze / 2019

She flicks her words like lit matches. They drop delicately, burning.

- Kate Tempest, The Bricks that Built the Houses

 

V knize věnované Francisi Baconovi hovoří Gilles Deleuze o třetím oku, oku haptickém, taktilním, a takto vidoucím. Vizualita, jak ji chápeme posledních několik desetiletí, je přitom něčím docela odlišným. Jsme společností obrazovou – rozhodně ne však obraznou, což mj. demonstruje právě nadužívání zraku jako výrazu konkrétního, distancovaného, tj. manipulativního postoje ke světu, jehož se ovšem ruka nedotýká, který nevoní, nevydává zvuk a je bez chuti. Všechen hédonismus metafory, pohybu v tušeném, nejasném, v barvě, v prostoru, nahradila transparentnost smyslů, korektnost konceptu, přesvědčení o tom, že komplexnost živoucího lze shrnout v pozitivním nálezu. Takové plýtvání! Takový nedostatek!

Každý systém je otázkou stanovení vnitřních hranic. Landscape a inscape. První je vnější, druhé vnitřní – na první se lze dívat, druhé ohmatávat. Mezi optickým a haptickým přitom intuitivně existuje podobný rozpor, jako mezi imaginativním a fantazijním. První je sdílené a nezúčastněné, druhé osobní a mimo kontrolu. První je určeno ke komunikaci, druhé k prožívání. Co se stane ve chvíli, kdy se z inscape stane landscape? Jestliže je dvojice optické/ haptické spojena s Aloisem Rieglem, který ji uplatnil při popisu (hmotného) reliéfního umění, potažmo Deleuzem, jejž ji aplikoval na smyslnou Baconovu malbu, duo imaginace/ fantazie se poprvé objevuje v úvahách Thomase Coleridge o limitech poznávání a později u Rogera Scrutona, který jeho prostřednictvím zaútočil na ostentativní (pornografickou) fotografii. S tímto vědomím přemýšlím nad pracemi Lenky Falušiové, nad jejich kresebným základem, přemýšlím nad její volnou kresbou i grafickými tisky, nad obsáhlostí spektra, které nejen ukazují, ale jež především dávají pocítit. Její práce je postavena na nekonečném množství detailů, zlomků a jednotek, které společně vytváří pevnou strukturu, systém, shluk – chaos – spleť. Demonstruje pestrost, evokuje soustředění i zahlcení. A volá přitom po tichu, protože využívá delikátnosti náznaku, vrstvení, pomalého odhalování (se). Není to struktura znaků, není to lineární systém. Ani jedno tady nehledám – a také nenacházím. Tím, co mne fascinuje, je plnost prostoru. Způsob, jakým s ním, tj. s absencí konkrétního a jeho revokací, dokáže zacházet. Oko klouže po povrchu, boří se, propadá, tápe, hledá – a nachází. Stává se hybridním, třetím: rozpor mezi taktilním a optickým neexistuje.

autorka textu Barbora Kundračíková (Muzeum umění Olomouc)

výstava Tichá přítomnost / Lašské muzeum v Kopřivnici / 2020

Jdete hlubokým lesem. Sluneční paprsky k Vám dopadají sporadicky a vždy jen na několik krátkých chvil. Les nevnímáte jako celek, ale jen jeho jednotlivé výseky. Větev. Listoví. Úzký průhled na nebe. Jehličí. Jako by se před Vámi pomalu odvíjel filmový pás. Okýnko po okýnku. Najednou Vás oslepí prudká záře. Několik sekund nevidíte nic, všechno se ponořilo do bílé tmy. Instinktivně zavíráte oči. Po chvíli se Vám na sítnici objevují nejvýraznější objekty. Obrysy stromu uprostřed paseky, linie blátivé cesty, krmelec. Trvá to ještě několik minut, než se Vaše oči přizpůsobí svitu poledního slunce. Na rozloučenou se ještě na chvíli obrátíte nazpět, ke stromům. Tam, kde jste dříve rozeznávali každou větévku, hledíte už jen do tmy, tentokrát černé.

 

Základním tématem prací Lenky Falušiové je příroda. Lenka však k přírodě přistupuje jinak než většina z nás. Její pohled není v první řadě ani ekologický, ani hospodářský, ani kulturně historický, ani turistický. Hodnota přírody pro ni nespočívá v jejím sepětí s člověkem a jeho potřebami, v její užitečnosti (ať už jí rozumíme cokoli). Pro Lenku Falušiovou má příroda hodnotu sama o sobě, je pro ni partnerskou bytostí, kterou si nemůžeme nijak podmanit, nemůžeme jí vnutit svůj řád světa, nemůžeme ji ani dokonale poznat. Můžeme ji ale tiše pozorovat, můžeme s ní žít bok po boku a můžeme se pokusit ve zdánlivém chaosu jejího bytí nalézt řád a smysl. Čeho? Těžko říct…

Lenku Falušiovou ale nezajímá jen fyzický přírodní svět, kterým se obklopuje. Dobře totiž ví, že všechno, co se okolo nás nachází, je jen pouhou iluzí našich smyslů. Jak ale proniknout skrze tento zrakový sen? Nejlépe snad tak, že se jej pokusíme detailně poznat, rozkrýt jeho tajemství. Nikoli však po způsobu přírodovědců. K tomu nejsou umělci, tedy většinou, vybaveni. A není to ani jejich zájmem.

Lenka se ve svém díle pokouší zachytit to, co doopravdy její oko při různých situacích zažívá. Její grafiky nám krok za krokem odhalují nejen to, co vidíme, ale také jak to vidíme. Oko a mozek nás totiž klamou, zrakový vjem, který stojí na konci celého složitého procesu vidění, je totiž už hezky uhlazeným a naší každodenní zkušenosti přizpůsobeným obrazem. Pozorujeme-li s tímto vědomím, všechno okolo nás má najednou zcela jinou podobu, jiný smysl (nebo taky ne-smysl).

Les v mlze? Několik neorganizovaných, neostrých objektů v prostoru. Pohled ze tmy do světla? Nejprve absence jakékoli obrazové informace a pak jen pomalé a neúplně vyjevování viděného. Kus skály? Nekonečně detailní, omračující struktura, plná čar, zákrutů a prohlubní. Úsvit mezi stromy? Rozpitá, neuchopitelná struktura, plná šedých tónů. Tak (asi) vypadá surové vidění, které se Lenka Falušiová pokouší zaznamenat – z oka přímo na papír.

autor textu Pavel Dvořák (kurátor Lašského muzea)

výstava Sanctuary / Dům přírody Litovelského Pomoraví - centrum Sluňákov / 2020

Ve své nepřekonatelné Poetice prostoru Gaston Bachelard píše: „Kdyby se nás někdo v této situaci otázal na nejvzácnější dobrodiní domu, řekli bychom: dům uchovává snění, dům chrání snivce, umožňuje nám v klidu snít. Nejen myšlenky a zkušenosti potvrzují lidské hodnoty. Ke snění patří hodnoty, které vyznačují člověka v jeho hloubce.“ Právě na toto si vzpomenu vždy, když vidím některou z kreseb nebo grafik Lenky Falušiové – tím spíše, zvolí-li pro ně označení “útočiště”. Obrat „sanktuárium“, z nějž je odvozen anglický výraz pro totéž, „sanctuary“, označuje místo, kam se lze uchýlit jako do bezpečí. Do tohoto prostoru vkládáme to, co je pro nás obzvláště vzácné, co chceme ochránit, co střežíme – a spolu s tím rozvíjíme. Bachelard je pro mne stále nejsrozumitelnější tehdy, když si vybavím sebe sama jako dítě, které se těší na to, až bude zpátky doma ze školy a bude si moci číst. A myslím si, že přesně takto o sobě uvažuje také Lenka. Jen pro ni je tímto domem les.

 

Les má samozřejmě v evropské filosofické tradici zcela odlišné místo - je obyčejně tím, co dům, domov, obklopuje. Je místem, kde přebývá nebezpečí. Lesy jsou plné divé zvěře, sil, které nemáme pod kontrolou, také proto, že vycházejí z našeho vlastního nitra. Lenčina práce toto nezastírá. Nabízí ovšem to, co je, a takové, jaké to je. Pocit klidu, který domov vzbuzuje, je nakonec dán tím, že jej známe, že víme, jaký má tvar, rozpoznáváme jeho vůni, cítíme se být jeho součástí. Abychom toto dokázali, museli jsme jej ale před tím adoptovat – přisvojit si jej a zabydlet. Lenka neusiluje o nic jiného: „Lesní scenérie je plná struktur, napětí řádu a chaosu – taková je pro mne inspirace krajinou, z níž pocházím, Jeseníky. Je to krajina melancholická, tajemná a tichá. Viditelné vzniká projevem neviditelného, neproniknutelný les je plný přítmí, v němž se detaily větví vynořují ze tmy ke světlu. Vnitřní chaos, který lesní porosty evokují, jsem jako řád začala vnímat teprve díky častým toulkám v nich, jejich pozorování. Téměř jako bych si osvojovala jakési vnitřní vidění, získala tajný klíč k pochopení. V samotě krajiny se učím vidět ostře do dálky, souznít s tepem přírody a dýchat v jejím rytmu. Čím více času se věnuji těmto lesním motivům, tím více do nich také proniká bytnost místa a času. Fascinuje mne napětí mezi geniem loci a imagem loci. Jejich svorník nalézám ve věci, v kameni, stromu, v každém živém organismu. Je nezbytné vnímat jejich prostor existence. Naladit se na sílu ticha, na potřebný vnitřní klid. V takové chvíli mám pocit, že se vše propojuje a že jsem součástí celku.“

 

Celek je tím, nač aspirujeme všichni – byť zůstáváme v pasti svého rozkročení mezi prožívané a reflektované. Přístup, který Lenka volí, je výjimečný právě svou schopností obě disparátní polohy sjednotit. Struktura, která takto vzniká, a která je nakonec bází grafického procesu, proto bezezbytku naplňuje své možnosti – formuluje a uchovává to, co je jinak příliš křehké a efemérní na to, aby to bylo možné jednoduše pojmout. Je v tom jisté poučení nejen pro ty, kdo se zajímají o vizuální umění a kulturu, ale také ty, upřednostňující přírodní vědy či ekologii. Ukazuje se totiž, že mezi nimi žádný rozdíl není, stejně jako není mezi city a rozumem – totiž, že pokud je polaritami a paradoxy protnut lidský svět, svět přirozený takový není. Svět přirozený je úplný.

autorka textu Barbora Kundračíková (Muzeum umění Olomouc)

text z katalogu k diplomantské výstavě AVU New wave / Národní galerie v Praze, Veletržní palác / 2017

Práce Lenky Falušiové může na první pohled připomenout tvorbu Julia Mařáka. Stejně jako Mařák zachycuje Falušiová „vnitřek lesa“. Ve srovnání s Mařákem však její grafiky zobrazují les bez rozlišitelných kmenů jednotlivých stromů, bez průhledů na oblohu a tak říkajíc bez vnějšku. Rozvržení světlin a houštin, jasu a temnoty působí tajemným dojmem. Zatímco freudiánské unheimlich podle Marka Fishera „zpracovává vnějšek skrz trhliny a hlušiny vnitřku“, tajemné (eerie) nám umožňuje „vidět vnitřek z perspektivy vnějšku“. Tajemno se typicky nachází v pusté krajině, kde se rozvíjí se kolem něčeho nepřítomného, anebo kolem přítomnosti něčeho, co se vymyká pojmu. Právě tohle napětí mezi přítomným a nepřítomným rozehrává dynamiku Falušiové lesních grafik. Zřejmě se přitom nejedná o jednoduchou podvojnost. V tom ohledu lze připomenout Douglase Crimpa, podle kterého nabývá anglické slovo presence trojího významu: něčeho přítomného, něčeho ve skutečnosti nepřítomného (jako například ducha), a konečně něčeho víc než přítomného. Takový přebytek se snad dal pojmenovat jako duch místa, kterého grafiky Falušiové bezesporu zachycují. I toto zdánlivě prosté tvrzení můžeme rozvést. Pojmem genius loci se dnes označuje jakási zvláštní atmosféra daného místa. Oproti tomu ve starém Římě znali genia loci jako ducha střežícího určité místo. Falušiová podržuje ve svých grafikách něco z oné archaické konkrétnosti. V reverzním překladu bychom pak spíš než o geniu loci mohli mluvit o imago loci, přičemž imago v latině neznamená jen „obraz“, ale také „přízrak“. „Obraz“ není v tomto případě pouhá reprodukce viděného. Falušiová kreslí po paměti, a do jejích grafik se tak promítají i její niterné krajiny a zákoutí. „Přízračnost“ zobrazených míst se pak ještě umocňuje s vědomím, že odráží umělkyniny rodné Jeseníky s jejich temnou čarodějnickou minulostí. Na rozdíl od honů na čarodějnice ale Falušiové hon na ducha místa nesměřuje na hranici hořící, ale spíš na hranici vytrácejícího se vztahu k přírodě.

autor textu Vojtěch Märc (historik umění)

výstava Duch místa / galerie Jiřího Jílka v Šumperku / 2015

Dokonalý šerosvit (tady snad ze tmy rodící se světlo) pramení z vnitřní záře jemné škály odstínů a sytosti barvy tisku. Svou přesností téměř fotografickou tu připomene pralesní snímky Bohumíra Prokůpka (1954-2008), víc malíře než fotografa, anebo i foto-houštiny Petra Zinkeho (*1966), grafice pojetím blízké k nerozeznání.

Ostrá kresba rydlem, zaměřená na větve stromu, zastupuje les v jeho úplnosti. Viděné s vysněným se prolíná a pevně srůstá v jediném. O snovém vcítění do motivu zmiňuje se Lenka sama. Navzdory věrné podobě zobrazeného nejde jí o popisnost. Míří na pomezí skrytých zákoutí vědomí. Někde tak budí i úzkost a navodí neklid Váchalových vizí, obrazů Munchových nebo spíš Traklova "hebkého zastření mysli". Ve stavu sebe-zapomnění (v soustředěném spolubytí a ztotožnění s motivem) otevírá se jí ale v průběhu kreslení především nekonečný prostor svobody. A spočinutí v hebkém tichu očistné samoty lesa vede ji k jádru, do středu, k duši přírody v její ryzí průzračnosti.

Hned napoprvé vybaví se akvatinty Jitky Chrištofové (*1977), absolventky z ateliéru Vladimíra Kokolii. Vzájemná blízkost je tu očividná. Jitčina poloha je věcnější a živá lesní tkáň se v ní mlčky zrcadlí. Ta Lenčina je o poznání epičtější, tušíme příběh ukrytý za obrazem. Je jeho očekáváním. Společná výstava byla by výborná a jistě by si navzájem rozuměly.

Šťastná je i Lenčina volba studia u civilně střídmého Jiřího Lindovského a Dalibora Smutného s jeho až portrétními květy z noční zahrady. Podvědomý vliv a zjevná mravní podpora obou jí prospívá. Dodává jistotu, vede k pokoře a k vytrvalosti v úctě k řemeslu. Snadněji tak odolává tlaku trendů současné krátkodeché světovosti.

Setkání s Lenčinou výpovědí a jejím směřováním do hlubiny je radostí. Znovu potvrzuje, že nic nezaniká, s novým životem se vrací a trvá navzdory všemu zpochybnění. Že nuda je jen vnitřní prázdnotou a skutečnost je nevyčerpatelná.

autor textu Miroslav Koval  (kurátor galerie)

© 2020 Lenka Falušiová. All rights reserved.