PONOŘENÍ
Contemporary Czech Art v Šumperku
2022
kurátorka © Barbora Kundračíková
Práce Lenky Falušiové je kompaktní, komplexní a koherentní. Málokdy lze s takovou jistotou a klidem říci, že tím, co sledujeme, je projev dospělé imaginace. Je to tvorba, která prošla podstatným vývojem a další ji zcela jistě ještě čeká. Má však pevné jádro, o které se lze bezpečně opřít. A myslím, že právě to nás k ní tolik přitahuje. Je v tom totiž jisté napětí - mezi formou a obsahem, mezi způsobem práce a tím, co demonstruje. I tato výstava se nakonec jmenuje noření a o noření se je, zároveň ale spíše než cokoli jiného evokuje proces opačný, vynořování se.
Krajina a krajinné struktury jsou námětem umění od prapočátku, do jisté míry souvisí s evolučním vývojem člověka - jsou spojeny s naší orientací v prostoru. Krom toho vnějšího jsou ale stejně často podnětem ke zkoumání prostoru, který se nachází uvnitř. Na straně jedné tedy plní funkci didaktickou, na straně druhé jsou hluboce romantické, to skutečně velké, transcendentní, s čím umění operuje, hledají v těch nejjemnějších zákoutích duše. Demonstrují proces, pro nějž Maurice Merleau-Ponty používal pojem internacionální oblouk a Martin Heidegger opis Dasein. Obojí směřuje k témuž - k pojmenování základní podmínky naší existence ve světě, jíž je tělo a tělesná zkušenost. Ve smyslu merleau-pontyovském je právě ono nástrojem noření se “dovnitř”, do věcí, do dějů, do jejich vlastní existence. V tom heideggerovském je přijetí jeho vlastní dočasnosti podmínkou bytí, které je autentické, sama se sebou smířené.
Strategie, které pro svou tvorbu volí Lenka Falušiová, je v tomto kontextu zajímavá ze dvou důvodů. Tím prvním je to kombinace kresby a grafiky, dvou subtilních technologií, které ale nejvíce souzní s tělem a jeho přirozeným pohybem - ruka uchopuje viděný předmět, transformuje jej a navrací mu bytnost v jiném časoprostorovém měřítku, přičemž tento proces přesně následuje ten poznávací či rozpoznávací. A druhým je pak vlastní způsob zachycení, vytváření struktur, které se jako intuitivní pouze jeví. Bez bezpečné míry znalosti a zkušenosti bychom podobného výsledku nedosáhli nikdy. Je zjevné, že nejen Lenčino oko, ale také ruka přesně ví, co dělá. A právě to mne vede k závěru –
Původem rakouský psychoanalytik Bruno Bettelheim využil právě motivu lesa pro postižení dějů probíhajících v lidské mysli. Ve studii věnované pohádce napsal: “Co svět světem stojí, symbolizuje téměř neprostupný les, ve kterém se tak snadno ztrácíme, temný, skrytý, stejně neprostupný svět našeho vědomí. Ztrácíme-li jasný rámec našeho minulého života, jsme-li opět nuceni hledat cestu, jak se stát sami sebou, vstoupili-li jsme do této divočiny s dosud nevyvinutou osobností, budeme obdařeni vysoce rozvinutou lidskostí, pokud se nám z ní podaří najít cestu ven.” Tuto cestu ven dlouhou dobu nabízela estetika - skrze smysly pronikáme k podstatě věci, kterou následně pojímáme v myšlence, v představě, k níž se mohou vztahovat také ostatní. Umělecké dílo, které je vrcholným projevem lidské tvořivosti, možná dokonce lidského bytí jako takového, lze v tomto smyslu označit za pravdivé ze své podstaty. A drobný výřez, který Lenka Falušiová obsahuje, výřez daný rozpětím její osobnosti, se dík tomu náhle stává daleko podstatnějším. Není nutně pravdivý v explikačním nebo logickém smyslu, je takovým ale v tom globálním - jako výraz aspirace na pravdu, spíše než pravda sama. Tím, že nás nechává velkoryse sledovat své vlastní směřování k ní, dává nám příležitost nahlédnout daleko více, než se původně zdálo. Dává nám příležitost vyjít z lesa ven bez škrábnutí.
